 Robert Bryndza je už tak trochu pojem v literárním světě. Sotva knižnímu trhu naservíroval svéráznou Eriku Fosterovou s pohnutou minulostí, nadšenci detektivek se na něj sesypali jako vosy na bonbon a v současnosti by mu utrhali ruce, když se objeví s novým Eričiným případem. O slovenských a českých fanoušcích raději nemluvím, pakliže k tomu všemu přičteme fakt, že je hlavní hrdinka původem Slovenka, což nám všem samozřejmě imponuje. Já se bohužel mezi bryndzovské fanatiky řadím taky a jsem mezi prvními, kdo si proráží cestu lokty a ječí, že si přišla pro novou Fosterovou a bez ní se nikam nehne. |
 A co když je vaše smrt jen jeden velký fake (omluvte mi ten výraz, ale když už tu jednou máme young adult...) a místo, abyste si poměrně v klidu odpočívali na obláčku, změníte se v avatara s nevídanou mocí, který musí žít v oblacích mezi hybridy lidí a ptáků? Zní to dost šíleně? O tom je celá Magonie. Poměrně šíleně působí i její autorka Maria Dahvana Headley, která údajně žije s vycpaným krokodýlem a sbírkou map hvězdné oblohy z 18. století. Takže něco podobného se od ní asi dalo čekat. Aza Ray se nedá považovat za normální skoro šestnáctiletou teenagerku. Spíše za prototyp nenormálnosti. Trpí vzácným plicním onemocněním, o jehož existenci nebyl doposud žádný záznam. V praxi to znamená, že lékaři nad ní krčí rameny a Aza se nemůže prakticky ani normálně nadechnout. Celá její dýchací soustava je jednou velkou anomálií. |
|
Své o tom ví i doktorka Anna Foxová, hrdinka psychologického thrilleru Žena v okně, který se u nás dočkal vydání minulý rok a přilákal pozornost mnoha thrilleromilců (horší obrat mě bohužel nenapadl...). Připočtěme k tomu fakt, že se jedná o debut velice sympatického Daniela Malloryho vystupujícího pod pseudonymem A.J. Finn a máme na světě znepokojivý příběh brnkající na psychiku. Anna Foxová je ztělesněný případ těžké agorafobie, nebo-li strachu z otevřených prostor díky tragédii, která je čtenáři objasňována pozvolna v průběhu celého děje a je prvním překvapením, jenž vás má dokonale zmást. To druhé překvapení přijde klasicky až na samotném konci... A o co, že si správně netipnete, jak to celé vlastně skončí... Příběh vás vtáhne do Annina domu, který pro ni znamená útočiště a jediné místo, kde se cítí opravdu bezpečně (tedy alespoň do nějaké doby, než se pár věcí trochu zvrtne...). Už téměř rok neopustila zdi svého království, protože ji děsí jakékoli otevřené prostory. Proč, to se dozvídáme záhy. Anna bývala poměrně úspěšnou dětskou psycholožkou do té doby než jí jeden podvod v manželství, který následně vybublal na povrch, zničil celý život. Tušíme, že se něco stalo s její rodinou, jež s ní nežije. Rodinná tragédie se však odkrývá pomalu a dotváří tak Annin charakter. |
 |
 |
 |
 |
Tak by sborově řeklo šest vran. Šest Gaunerů. Tedy vlastně jen čtyři. Griša smrtička, bytost s nadpřirozenými schopnostmi, ovládající kromě svých vlastností Korporálčice i umění svádění, dívka pohybující se tišeji než duch, ostrostřelec nevyužívající naplno svých schopností Materiálčika a jejich vůdce, zkažený až do morku kostí mající v rukávu přinejmenším pět trumfů a s talentem okrást vás, aniž byste si toho vůbec všimli... A ti zbylí dva? Drűskell nahánějící Griši, který zradí svůj řád, protože nezapře svůj smysl pro čestnost a kluk, který je na útěku od svého otce, bohatého obchodníka a ani za mák se mu nelíbí kriminalita. To je mi panečku šestice... |
Bylo to snad působivým členěním knihy na minulost a přítomnost, kdy čtenář mohl sledovat dokonalé sbíhání dvou dějových linek v jednu hlavní (a přitom stále nevědět, jak to vlastně dopadne), nebo zvrácenou myslí právníka, jehož genialita byla nástrojem psychického teroru? Či za to mohla Millie s Downovým syndromem, která se ukázala chytřejší, než se na první pohled mohlo zdát? Těžko říct, možná kombinace všeho. Čekala jsem klasické drámo, které se bude točit kolem týrání manželky (zní to celkem blbě, ale vážně to nemám v plánu nějak zlehčovat), ale to, jak autorka zamávala nakonec se mnou samotnou... To si zaslouží obdiv. |
 Všechno začalo návštěvou chovné stanice Bumerin, kde byla poslední dvě volná štěňata. Když se z malého kopečka naproti nám valila černobílá hromádka kníkajících kuliček, měla jsem co dělat, abych se nezačala chovat jako retardovaný lachtan (čtěte slintat a šišlat a vydávat nesrozumitelné zvuky). |