Žena, která se bála světa

Když vás okolí považuje za blázna, nemusíte ještě nutně bláznem opravdu být.

Své o tom ví i doktorka Anna Foxová, hrdinka psychologického thrilleru Žena v okně, který se u nás dočkal vydání minulý rok a přilákal pozornost mnoha thrilleromilců (horší obrat mě bohužel nenapadl...). Připočtěme k tomu fakt, že se jedná o debut velice sympatického Daniela Malloryho vystupujícího pod pseudonymem A.J. Finn a máme na světě znepokojivý příběh brnkající na psychiku.

Anna Foxová je ztělesněný případ těžké agorafobie, nebo-li strachu z otevřených prostor díky tragédii, která je čtenáři objasňována pozvolna v průběhu celého děje a je prvním překvapením, jenž vás má dokonale zmást. To druhé překvapení přijde klasicky až na samotném konci... A o co, že si správně netipnete, jak to celé vlastně skončí...

Příběh vás vtáhne do Annina domu, který pro ni znamená útočiště a jediné místo, kde se cítí opravdu bezpečně (tedy alespoň do nějaké doby, než se pár věcí trochu zvrtne...). Už téměř rok neopustila zdi svého království, protože ji děsí jakékoli otevřené prostory. Proč, to se dozvídáme záhy. Anna bývala poměrně úspěšnou dětskou psycholožkou do té doby než jí jeden podvod v manželství, který následně vybublal na povrch, zničil celý život. Tušíme, že se něco stalo s její rodinou, jež s ní nežije. Rodinná tragédie se však odkrývá pomalu a dotváří tak Annin charakter.

Anna žije virtuální život.

Hraje online šachy, ve nichž z pravidla vyhrává a dopisuje si s ostatními agorafobiky, kterým paradoxně účinně radí, jak své problémy překonat, aniž by byla schopna pomoct sama sobě. Předepsané léky zapíjí litry vína a povědomí o životě tam venku si udržuje jen aktivním sledováním lidí pomocí foťáku s teleobjektivem, kterým dokáže nahlédnout doslova do životů svých sousedů.

Vítaným rozptýlením je pro ní kromě návštěv psychiatra a terapeutky Biny nastěhování nových sousedů Russellových. Velice zodpovědně se chopí své role profesionálního šmíráka a ukládá si do paměti všechny postřehy o nové rodině, které z okna zahlédne. Když se pozná osobně s paní Russellovou, velmi příjemnou a přátelskou ženou, má konečně dojem, že si našla spřízněnou duši. Její syn Ethan, pubertální chlapec s trochu vystrašeným kukučem a vybranými způsoby se jí také zamlouvá. Jenže ještě téhož večera vidí Jane v okně jejich domu, celou od krve a s nožem na dopisy v prsou. Ochromená Anna se vydá své nové přítelkyni na pomoc. Ale bez toho, aniž by vyšla ven, to nepůjde. Nádech, jeden schod, druhý schod, třetí schod, příliš obrovské nebe... a pak už jen tma. Anna se probouzí z bezvědomí až v nemocnici.

Následující události jsou kolotočem zmatení, nevysvětlitelných věcí. Anna trvá na svém prohlášení, že viděla Jane Russellovou umírat. Ale policie i Russellovi trvají na tom, že měla halucinace. Když se na scéně objeví další paní Russellová, která o sobě tvrdí, že je Ethanova matka a nikdy žádná jiná Jane Russellová neexistovala, Anna neví, jestli může vůbec věřit sobě samotné a tomu, co viděla. Po původní Jane jakoby se slehla zem a Ethan se začne chovat také divně. Co se s tou rodinou k sakru děje?

"Mám kocovinu. O další patro níž nakukuji do knihovny i do pracovny. Dům Russellových na mě civí. Procházím pokojem a mám pocit, že mě šmíruje."

Nežádoucí účinky Anniných léků jsou mimo jiné halucinace. Ve spojení s alkoholem se může lehce stát, že vidí i to, co není skutečně. Anna si je ale jistá, že první Jane byla dozajista reálná a někdo ji zabil. Navíc se Anně od té doby začnou dít divné věci... Kupříkladu přijde fotografie jí samotné, jak v noci spí. Někdo byl u ní v domě a dokonce ji vyfotil. Jenže Anně nevěří policie, ani nikdo jiný. Musí dokázat jim a hlavně sama sobě, že si skutečně celou historku nevymyslela. Anebo za to mohlo přeci jen velké množství vína a prášků?

Navzdory všemu hodnotím jen jako lehký nadprůměr – očekávala bych více napětí, které se rozhodně z příběhu s takovým námětem dalo vykřesat. Občas už děj začal být nudně táhlý, což je úskalí celé knihy – jak docílíte toho, aby vyprávění o ženské, která je stále jenom doma nepůsobilo za chvíli nudně? Těžko... Tady se to sice tak nějak podařilo, ale stejně ve mně kniha zanechala malé, sotva znatelné stopy po nudě – ale jsou prostě tam. Každopádně velmi zajímavé téma, které je rozhodně nutno ocenit.

Četli jste Annin příběh? Jak se líbil vám?