Zpověď zoufalé psí mámy

Tak jsme si za velké slávy dovezli domů štěně. Štěně border kolie. Dva problémy v jednom. Den stačil na to, abych si začala připadat jako vytížená novopečená matka. Řekněme, že už jsem nějaké ty tři roky kočičí máma jak poleno. Zvykla jsem si na kočičí komfort – respektive tři kočky se o sebe postarají bez problémů celý den, stačí vynést záchod, dosypat jídlo a postarat se o večeři v podobě syrového masa a nějaké to mazleníčko. Easy. Jedné jako druhé je buřt, že jdu ráno pryč a vrátím se bůhví kdy. No, zkuste si tohle se štěnětem.

Všechno začalo návštěvou chovné stanice Bumerin, kde byla poslední dvě volná štěňata. Když se z malého kopečka naproti nám valila černobílá hromádka kníkajících kuliček, měla jsem co dělat, abych se nezačala chovat jako retardovaný lachtan (čtěte slintat a šišlat a vydávat nesrozumitelné zvuky).

"Který z nich je Límeček?" ptala jsem se chovatelky, protože právě na tohle štěndo jsme měli tak trochu "spadeno".

"Ten, co se po vás vysápal jako první."

Tak to bylo z 50 % jasné. Chovala jsem psí miminko a kochala se tím, jak je roztomilé. Když jsme navíc zjistili, že Límečkovo pravé jméno je Ahren, což znamená orel, nebylo vůbec co řešit. Orel je řekněme přítelův posvátný symbol, miluje orly a strká je do všech možných internetových nicků, místo profilových fotek a bůhví, kam ještě... Shodli jsme se tedy na Límečkovi, Ahrenovi nebo Orlovi, jak je libo.

Dva týdny jsem měla na to, abych všechno zařídila. Nakoupila jsem milion hraček, pelech, nechala vyrýt známku, jednoduše všechno, co bylo potřeba. A minulý víkend jsme už byli s Límečkem – který dostal slavnostně naše jméno Bailey – na cestě do jeho nového domova. První půl hodina v autě byla velice zajímavá.

"Co dělá?" ptal se přítel zároveň sledující vozovku a nervózně pomrkávající do zpětného zrcátka na mě. Vedle mě trůnila obří přepravka pro psy, ve které Bailey kníkal. Auto s námi pěkně skákalo, jelikož nás navigace zavedla na jakousi polňačku, než jsme se dostali na dálnici.

"Buď se na mě směje a u toho neustále zívá, anebo se mu chce zvracet... počkej, chtělo se mu zvracet..."

Následujících deset minut bylo o život. Bailey měl potřebu ukázat nám, co měl v jeho starém doma k snídani a natrávená barf strava není nic moc, když s ní musíte trávit určitý čas v jednom malém uzavřeném prostoru. A benzínka v nedohlednu.

Když jsme konečně zastavili, dala jsem se do úklidu škod a vnutila Baileymu misku s vodou, aby mu tolik nepáchlo z pusy. U toho jsem se pokusila schroustat sušenky (ala strava na cestách) za pachu psích zvratků a už jsme si to zase mašírovali domů. Naštěstí už bez žádné ukázky Baileyho jídelníčku v jakékoli formě...

První úkol byl zvyknout Baileyho na kšírky a vodítko – respektive přesvědčit ho aspoň akceptovat, že po čas venčení to musí mít na sobě, dokud má tendenci žrát všechno, co mu přijde pod tlapky. To se víceméně podařilo, odmyslím-li si úpěnlivě a vytrvalé táhnutí nebo naopak odmítání jít s protestujícím kecnutím si na zadek umíněného štěněte. A následně Baileyho naučit, že záchod je zahrada. K našemu kolektivnímu překvapení to pochopil velmi rychle, ale záhy si umínil, že večer se mu vážně nechce do té zimy, aby mu mrznul zadek a je proto mnohem příjemnější dojít si na záchod k bratrovi do pokoje (ne, že bych to bratrovi nepřála, vkrádal se do mě jakýsi pocit uspokojení, když si ten můj štěněčí kluk vybral právě jeho pokoj k vykonání potřeby). Takže aktuálně sleduji každý Baileyho pohyb a když se náhodou vydá na svůj domácí zakázaný záchod, okamžitě pelášíme ven k Baileymu velkému zklamání a načuření. Desetkrát denně chodit čůrat a kadit do takového nehostinného počasí je náročné i pro mě.

Otázka seznamování s kočkami, to je kapitola sama o sobě. Samozvaný kápo Barnabáš to vyřešil po svém. Před malým rozdováděným štěnětem neutekl, naježil pouze kožich na dvojnásobný objem a z jeho obvykle trochu potupného kotěcího mňoukání, které vůbec nepasuje k velkému majestátnímu kocourovi, se stalo zlověstné vrčení opravdového kočičího kápa. Bailey ve snaze vyvolat konfrontaci, aniž by mu docházelo, že se právě setkal se šéfem kočičí smečky, dostal samozřejmě okamžitě bombu jakmile začal hravě štěkat a kolem Barnabáše poskakovat. Od té doby si Bailey dává fakt bacha. Chápe rychle. Za to Šmahel má velký problém a dává se na útěk okamžitě, jen co štěně vidí. A to Baileyho ponouká k tomu, aby ho začal lovit. Něco podobného je i se Šimlou, která ale běžně vůbec nesleze ze svého bezpečného místa ve vysokém proutěném koši. Tudíž štěně a Šimla se Šmahelem – 1:0.

Dalo by se mluvit o spoustě jiných věcech – například popsat, jak vypadá většina mých telefonních hovorů s přítelem:

Přítel: "Ahoj lásko, tak už jedu z práce a dneska..."

Já: "Ahoj, Bailey? Bailey?! Nežer ten kočkolit do háje, počkej prosím chvíli, on vůbec neposlouchá."

Přítel: "Jasně. A zvládáš to nějak, nepotřebuješ třeba..."

Já: "Bailey! Nesmíš! Nesmíš! Kolikrát to mám říkat, chceš na zadek? No tak, nesmíš!"

Přítel: "Nezavoláme si později?"

Já: "Asi to bude lepší, musím... Bailey, jdeš do útulku!"

O hodinu později se odehrává ten samý hovor...

Mám chvilky, kdy si upřímně říkám, jestli to na mě není příliš velké sousto. Mám ráda svou nezávislost a svobodu, ale zároveň jsem vždycky chtěla psa. A vždycky border kolii, se kterou budu moct dokázat spoustu věcí a vodit ji hrdě všude sebou, protože je to nesmírně inteligentní plemeno. A dlouhých 20 let to pro mě byl jenom nesplnitelný sen. No a teď se stal skutečností. Až na to, že až moc podezřele často křičím "nesmíš!" místo abych dělala retardovaného lachtana nad štěněčí roztomilostí. Vyvážit potřebnou přísnost a zároveň kupu lásky, kterou štěně potřebuje, je občas nadlidský úkol. Uklidňuje mě jen fakt, že Baileymu skutečně kouká chytrost z očí a když křičím "au!", když mě asi už po stopadesáté za půl hodiny kousl a nasimuluju pláč, je mu strašně líto, že to udělal a hladí mě packou – a beztak mu nic nebrání v tom, aby mě příště kousnul znovu, sajrajt.

Těch pár dní, co tu s námi Bailey je, se ho snažím učit reagovat na jméno a taky povel "ke mně", protože je to asi ten nejdůležitější. Řekněme, že zareaguje tak v 70 % případů, když zrovna neryje čumákem do hlíny nebo není na obzoru někdo z rodiny či jakékoli jiné rozptýlení... Co víc chtít od malého štěněte, snad se to všechno bude jen zlepšovat, máme se oba ještě dost co učit.

První týden Baileyho života u nás doma je tedy velice... dynamický. Samozřejmě člověk tak nějak dopředu očekává, že péče o dvouměsíční štěně nebude žádná pohádka, ale přeci jen když už k tomu v realitě dojde, je všechno mnohem, jak to jen říct, reálnější. Lidé kolem mě se rozdělili do několika skupin. Jedni mě uklidňují, že až vyroste, bude to dobré, druzí říkají, že je štěňátko zlatý, ale nechtěli by ho ani omylem, když vidí, kolik je s tím starostí, třetí (kteří to už někdy taky zažili) se mi buď znalecky smějí anebo mě poplácají po zádech se soucitnými proslovy o tom, že puberta bude ještě mnohem horší...

Můj denní režim se překopal a přizpůsobil štěndu natolik, že se dá prakticky tvrdit, že jsem na psí mateřské. Ne nadarmo se říká, že štěně je ideální trénink na dítě. No, vidím to tak, že zůstanu bezdětná minimálně do Baileyho stáří 😊.