Co když vám v plíci najdou ptačí pírko?

-Mírné spoilery!-

A co když je vaše smrt jen jeden velký fake (omluvte mi ten výraz, ale když už tu jednou máme young adult...) a místo, abyste si poměrně v klidu odpočívali na obláčku, změníte se v avatara s nevídanou mocí, který musí žít v oblacích mezi hybridy lidí a ptáků? Zní to dost šíleně? O tom je celá Magonie.

Poměrně šíleně působí i její autorka Maria Dahvana Headley, která údajně žije s vycpaným krokodýlem a sbírkou map hvězdné oblohy z 18. století. Takže něco podobného se od ní asi dalo čekat.

Aza Ray se nedá považovat za normální skoro šestnáctiletou teenagerku. Spíše za prototyp nenormálnosti. Trpí vzácným plicním onemocněním, o jehož existenci nebyl doposud žádný záznam. V praxi to znamená, že lékaři nad ní krčí rameny a Aza se nemůže prakticky ani normálně nadechnout. Celá její dýchací soustava je jednou velkou anomálií.

"Moje nemoc je tak vzácná, že se jmenuje syndrom Azaray. Což je perverzní. Ráda bych ji pojmenovala sama. Třeba Svině, Elmer nebo Clive. Nejsem depresivní. Jsem prostě jenom podělaná. Jsem podělaná už co pamatuju."

Neměla se dožít pěti let.

Poté deseti. Nakonec jí bylo předpovězeno, že se nedožije šestnáctých narozenin. Aza, její rodina a Jason, to brali jako fakt. Co vám taky zbývá, když celý život máte ve své blízkosti někoho, koho máte rádi a víte, že každým dnem je několikanásobně blíž smrti než vy sami?

Jason s Azou nejsou klasičtí pubertální kámoši. Oba jsou totiž nadprůměrně inteligentní a předhánějí se v tom, kdo z nich bude větší chodící Wikipedie. A samozřejmě jsou do sebe zamilovaní, ale ani jeden z nich to nechce přiznat. Místo sladkých slovíček se spolu dívají na záběry olihně. Roztomilé.

Když už to vypadá, že se Aza přeci jen dožije šestnáctých narozenin, přijde zlom. Myslí si, že trpí halucinacemi, protože vidí na nebi loď. Slyší volání svého jména. Nikdo jí to nevěří – kromě Jasona, který jako správný génius ví o mystické Magonii, která existuje jen ve starých pověstech.

A pak se Jasonova slova stanou skutečností... Přilítne hejno ptáků, z nebe se spustí provaz, začnou padat kroupy a z umírající Azy je najednou kapitánčina dcera na Amině Pennarum a rodinu jí nahrazují ptáci s lidskými rysy. Kapitánka Zal Aze navíc sdělí, že její pravou matkou je právě ona a že je rozená Magonianka se supermocí, kterou hodlá využít pro své plány... Aza netuší, proč jí obléká sova, proč je najednou modrá, má vlasy jako divoženka a v plíci jí hnízdí ptáček, který jí nutí zpívat. A už vůbec nechápe, proč kolem ní chodí téměř nahý, svalnatý a neskutečně pohledný Dái, na kterého zírá s kapkou sliny u pusy. Myslí si, že je zralá na psychiatra a celé se jí to jen zdá.

Mezitím, co se Aza vznáší v oblacích, ji na Zemi pohřbívají zpopelněnou. Děsivý paradox, Aza tomu všemu navíc přihlíží z lodě. A tehdy ji poprvé uslyší Jason, který nervózně odříkává číslo pí, aby se z toho všeho nezbláznil. Tehdy si usmyslí, že Aza nezemřela a najde ji stůj co stůj. 

"Viděl jsem loď. Víc než to. Viděl jsem něco úplně šíleného, vysoko na nebi, vysoko nad Azinou lodí. Viděl jsem město v oblacích."

Jenže Aza se sžívá s Magonií. Konečně může dýchat a je zdravá. Má pocit, že je důležitá. Aby ne, když stačí zazpívat a promění vzduch v písek... Navíc ji čeká důležitý úkol, kterým žije celá Amina Pennarum.

No a teď něco málo ode mě. Nedá se říct, že by se mi Magonie nelíbila. Je to ale klasická fantasy young adultovka pro dívky ve věkovém rozmezí 13 – 17 let, které nejsou náročnými čtenářky, chtějí v příběhu dva outsidery, ale přesto něčím cool teenagery, šílenou lásku a fantasy prolínající se s realitou. Potom chápu, že se takovým čte Magonie sama. Já nejenže do věkové kategorie dávno nespadám (okay, zas tak dávno to snad není), ale navíc záliba ve fantasy už ve mně tolik nepřevládá. Přiznám se bez mučení, že Magonii vlastním jen kvůli její nádherné obálce.

Ozývá se dívka uvnitř mě s šíleným pohledem, tikem, v noční košili a hystericky se dožaduje další dávky thrilleru.

Příběh je na mě až moc jednoduchý, sice se střídají dva pohledy – Jasona a Azy, ale nedokázala jsem se s ničím pořádně ztotožnit. Nemějte obavu, že byste se v ději ztráceli. Všechno je až nadmíru jasné. Trnout strachy taky nebudete, plakat asi taky ne. Je to škoda, z takového nápadu se dalo vytěžit mnohem víc. Netopýr místo lodní plachty? Avatar, ptáci v plicích, svět v oblacích, větrné velryby, fajn. Ale co dál? Prostě se musím zeptat. Náboj asi odletěl ve větru a některé situace byli popsány až příliš rychle... Nicméně abych vyzdvihla alespoň nějakou zajímavost, autorka si zajímavě hraje s textem, občas se jí rozletí písmenka po stránce, nebojí se škrtat text. Jak říkám, pro cílovku je to nejspíše atraktivní.

Pro mě byla Magonie oddechovka do autobusu, ale po dalších dílech se nechystám sáhnout.

Poznámka pod čarou                                                                                                                            

Omlouvám se za poněkud odlehčený tón recenze. Mám pocit, že si to Magonie žádá, protože vážně se brát nedá. Ostatně ani Jason s Azou nejsou žádní vážní suchaři.