Mléko a med - Rupi Kaur

Já radši mléko a kafe. Nicméně ani s medem to není špatné. Mladá kanadská poetka s indickými kořeny Rupi Kaur mi kompletně změnila přístup k poezii a krátké próze. Byly doby, kdy jsem cokoli, co mělo něco společného s poezií odmítala. Proč? Ani nevím. Možná to ve mně zakódovala škola, která nám podsouvala básně, jejichž smysl jsme v tak mladém věku nemohly pochopit. Nebo o to hůř – nebyly nadčasové a týkaly se dob minulých... Nebo to bylo prostě jen mnou, nemám pro poezii vyvinutý cit, málokdy se mi podaří najít skrytý význam – buď ho skutečně nemůžu najít a na otázku "co tím autor chtěl říct?" odpovím jen otevíráním pusy jako ryba lapající po vzduchu, či ze sebe dostanu názor, který absolutně nikdo nechápe.

"Tak autor asi mluví o smrti, jak lidé umírají a dochází jim, že si nevážili života..."

"Ne, autor se tady skrytě zmiňuje o své svatbě a narození potomka, jak i on sám zpětně vysvětlil."

"Aha... No, to je skoro to samý. Život."

Rupi Kaur vdechla život krásné knížce, která mi ukázala, že neexistují pravidla pro prózu ani poezii. A že ne vždy je potřeba moudra schovávat do složitých veršů. Vytvořila úžasnou sbírku čerpající z vlastní autobiografie. Ve svých básních a textech mluví o zraňování, milování, opouštění a odpouštění. V rámci těchto kapitol rozebírá určitá témata do větší hloubky. Zmiňuje znásilňování, srážení sebevědomí, vlažné vztahy s vlastní rodinou, umění vážit si sebe samotné, ale i pozitivnější témata, jako třeba lásku. Nebojí se ani vášnivějších slov, čímž vzniká úžasný kontrast doplněný o autorčiny kresby, bez kterých by knížka byla jako řeka bez vody.

Mléko a med vás naučí milovat sebe samotného, neztrácet čas s lidmi, kteří o vaši pozornost stojí jen povrchně, nevzdávat se a hlavně vidět i vlídnou tvář života a lépe se vypořádat s jeho chaosem. To vše v krátkých a skromných textech, ve kterých se jistě pozná každý z nás.