Venku začíná být poměrně často pěkně nehostinno (pomineme-li tento týden), ráno nás vítá všudypřítomná mlha a mnohdy teploty přibližující se nebezpečně k nule. Pro mě to znamená jediné - vyrazit tvrdě do protiútoku a připravit tělo na první školní záhul ztížený počasím, které unese jenom dobrá imunita. Od mala jsem byla nakřáplá, rozbitý kus, kašlající, dávící se... Změnilo se to až v posledních letech a troufnu si tvrdit, že na tom nemá zásluhu jenom můj alergolog, ale můj přístup k životu a zdravému životnímu stylu. Jinými slovy to znamená, že netrénuju svůj trávicí systém jídlem z mekáčů, neholduju cigaretám, ani alkoholu (pokud nepočítám sem tam nějakou flašku červeného, ehm...) a cvičím, jak jen mi to status "rozbitého kusu" dovoluje (řekněme, že občas bývá problém zvedat 22kg na dřepy kvůli skolióze nebo vydržet 20 minut kardia v podobě skákání všeho druhu díky stávkujícím plicím). Ale s výmluvama se člověk nikam nedostane, to už jsem stihla zjistit.

Tož, už se mi to krátí, za chvíli započnu kariéru vysokoškolačky a tak se snažím poslední volné chvíle využít na maximum. Jinými slovy to znamená, že buď mě najdete s nosem zabořeným v knížce anebo v kuchyni. Častěji v kuchyni, jak bílím ledničku. Občas se stane, že se rozhodnu rozvíjet své kuchařské dovednosti, což mělo v posledních dnech za následek vzniknutí božího banánového koláče, jehož kuchtění bylo tak trochu (zase) jako sázka do loterie. Nevěřím receptům z internetu. A už vůbec nevěřím sobě, když se rozhodnu nějaký ten recept upravit (v praxi to znamená: "máslo stojí tolik, že si za to radši koupím knížku, tak tam hodím třeba kokosovej olej, ne, že by byl levnější, ale aspoň ho máme doma dost"). Tenhle se ale výjimečně povedl a konečný výtvor je i dobrý, dokonce bych řekla, že výborný. Tedy za předpokladu, že milujete banány, tvaroh a vločky jako já. Sním denně tolik vloček, že je to až kontraproduktivní a nezdravé, ale čert to vem. Ještě, než vám povím recept, bych ráda zmínila, že fotky, které zde vidíte, sice nevypadají úplně profesionálně, ale vznikaly prakticky celé dopoledne. Proč?

Ráda jím, jo, sakra ráda. Mnozí moji známí by teď sborově namítli, proč jsem teda tak hubená a proč mě málokdy vidí jíst.

Za a) to, že mám rachitické paže, neznamená, že mám břicho modelky - všechno se mi ukládá totiž tam, z čehož vyplývá, že makám 4x do týdne na tom, aby ten břišní polštář nebyl tolik vidět.

Za b) jím takové kotle jídla, které se mi skutečně nevejdou do běžných svačinových krabiček, snažím se proto jíst pokud možno doma ze svých mís na zadělavání těsta, ale o tom někdy jindy.