Aneb jak jsem do toho vlaku naskočila a hned zase vyskočila, než se vůbec stačil pořádně rozjet.

Ještě před třemi lety se všechno jevilo náramně úžasně, slibně, idealisticky. Jenže jakmile něco působí úžasně, slibně, idealisticky a ještě k tomu náramně, skoro nikdy to neklapne a není to přímo takové, jaké jsme si to představovali. Vysvětlete to ale mladé naivní holce s neutuchající touhou poznávat, vzdělávat se a někam to dotáhnout.

Někteří z vás pravidelnějších návštěvníků, si jistě stačili povšimnout, že žiju knížkami (ačkoli na ně nemám peníze), psaním a zvířaty, mám ráda focení (ačkoli nemám peníze na pořádný foťák) a mimo jiné si nesmírně vážím rodiny, která pro mě vždycky měla pochopení a dokázala mě nasměrovat správnou cestou. V posledním roce mého života je tu i můj přítel, který mi vstoupil do života takřka bez klepání, ale stal se za velmi krátkou dobu mým "životním pilířem". A všechno tohle tvoří můj životní balíček, bez kterého bych opravdu nefungovala. A teď to všechno vezměte a prakticky zahoďte, protože... vejška.

Cvičení. Fitko. "Healthy diet". Slova, na která každý reaguje jinak. Ta nejmenší část společnosti s nadšeným přitakáváním začne odhalovat svoje dokonalé břišní svaly a okamžitě se vás ptát na váš nejlépe zaběhnutý čas, kolik zvednete na deadlift a tak dále. Ta nejpočetnější část obrátí oči v sloup, co to na ně zkoušíte a že rozhodně nejsou cvoci, aby po těžkým dnu v kanclu šli ještě běhat nebo zvedat nesmysly do fitka. Pak je skupina, do které se řadím já, která se snaží něco dělat, ale není to úplně stoprocentní, protože, protože, PROTOŽE: