Šílenství jménem fitko, velký zadky a pekáč buchet

10. září 2017 | 12.56 |

Screenshot_2017-09-09-19-30-55Cvičení. Fitko. "Healthy diet". Slova, na která každý reaguje jinak. Ta nejmenší část společnosti s nadšeným přitakáváním začne odhalovat svoje dokonalé břišní svaly a okamžitě se vás ptát na váš nejlépe zaběhnutý čas, kolik zvednete na deadlift a tak dále. Ta nejpočetnější část obrátí oči v sloup, co to na ně zkoušíte a že rozhodně nejsou cvoci, aby po těžkým dnu v kanclu šli ještě běhat nebo zvedat nesmysly do fitka. Pak je skupina, do které se řadím já, která se snaží něco dělat, ale není to úplně stoprocentní, protože, protože, PROTOŽE:

  1. jsme většinou zanezprázdnění studenti, intelektuálové, výkonní ředitelé (a všechny hodnotně vyznívající pozice), kteří to cvičení musí nějak napasovat do denního rozvrhu a ne vždy se to povede
  2. občas se nedaří držet onu "healthy diet" a naše vlastní "diet" posílá naše břišáky do kopru ještě předtím, než se stihnou objevit
  3. když už chceme cvičit, většinou se vyskytne nějakej sek (nemůžu dneska cvičit, protože mě bolej záda, nemůžu dneska cvičit, protože mě doteď chytaj křeče z dřepů z minulýho týdne, nemůžu cvičit, protože mi došel protein, bécéáčka...)

Prostě a jednoduše si něco najdeme, ale zakamuflujeme to, obalíme naší výmluvu do chytrého papíru a nikdo nepozná, že jsme si prostě chtěli dát radši víno a chipsy, než se mořit s činkama. A následně nás válcujou sociální média typu instagram, kde zase vidíte velkej vydřepovanej zadek, vysekaný břicho, až přemýšlíte, jestli je to vůbec zdravý, lidi, co zase makaj a vy se snažíte přesvědčit sebe samotného, že cvičíte dostatečně dost a že je jen otázka času, kdy na tom budete taky takhle dobře.

Já se cvičení vždycky tak trochu vyhýbala. Dokud jsem byla malá cácora, milovala jsem tělocvik, to sice jo. Ale snad jen proto, že prvních pět let na základce jsme nedělali nic jiného, než skromnou opičí dráhu a hráli vybíjenou. Nutno poznamenat, že to nikomu ani přinejmenším nevadilo, stali se z nás profesionální hráči, kteří sice neznali pravidla, ale celkem obstojně dokázali zasáhnout cíl. Tělocvik na druhém stupni základky byl jinačí lahůdka. Tam se odstartovala má nechuť ke sportu. Nemohly za to ani tak učitelky. Plnily jen osnovy. A já osnovy nesnášela. Musel je psát někdo s komplexem z dětských let, jinak by přece nezařadil gymnastiku na přední příčky. Své kvality profi hráčky vybíjené jsem neměla šanci dostatečně uplatnit, protože takzvanou vybiku jsme hráli snad dvakrát do roka. A to ještě po úpěnlivém prosení děvčat, přičemž v čele jsem byla samozřejmě vždycky já s neprůstřelnými argumenty o prospěšnosti míčových her.

Většina tělocviků ovšem znamenala počátek katastrofy. Jen co jsem začátkem hodiny viděla připravenou hrazdu, kozu a kruhy, zachvátila mě panika. Většinou jsem smlouvala, dobrých deset minut jsem naší už tak zoufalé učitelce vysvětlovala, že jsem měla k obědu borůvkové knedlíky a že si nejsem jistá, zda zvládnou zůstat na svém místě, když se budu houpat na hrazdě. Za mnou se nesly otrávené povzdechy spolužaček, které neměly sebemenší problém vyšvihnout se na hrazdu a ještě u toho vypadat dobře. Smlouvání mi samozřejmě nevyšlo nikdy. Chtě nechtě jsem se musela pověsit na hrazdu. S mými hypermobilními lokty a rukama pokročilé anorektičky jsem se zuby nehty držela v poloze, která měla dělat zdání vzpřímenosti, avšak vypadala jsem jako vysloužilý akrobat, kterému luplo v zádech a nemůže ani dopředu, ani dozadu. Dopředu jsem se převrátila jen za pomoci učitelky, která mě jistila. Dopadla jsem na žíněnku jak seschlé ovoce s doširoka roztaženýma nohama a rudá v obličeji jako rak. Zbylé minuty do konce tělocviku jsem praktikovala hru na schovávanou, kdy jsem ve frontě na hrazdu couvala stále dozadu a milostivě před sebe pouštěla ostatní holky. Na otázku učitelky: "Byly jste všechny třikrát?" Jsem mručivě odpovídala s ostatními, že ano. Výmyk byla lahůdka ještě větší. Pokud mi nevyšla osvědčená metoda dvouhodinové schovky ve frontě a ani následná přesvědčovací metoda, byla jsem podrobena ještě většímu stresu a pocitu studu. Vyhodit nohy do vzduchu a přetočit se na tyči + udržet se ve vzpřímené poloze (nebo poloze ochrnutého akrobata) se nezdálo moc složité. Ovšem uvést tyhle kroky do praxe je pro mě dosud záhadou. V konečné fázi to vypadalo tak, že mi jednu nohu rvala k tyčky učitelka a druhou jedna ze spolužaček, protože jsem je dokázala vykopnout sotva pár čísel nad zem. Když mě s funěním dorvaly až k tyči, musely mě i otočit, protože mi chyběl pochopitelně švih, který bych měla nabrat na začátku...

Tělocvik na gymplu ničemu nepomohl. Naše profesorka nás oslovovala "berušky", nebyla zlá, vesměs jsem jí měla ráda, jak jen student může mít rád profesorku zeměpisu a tělocviku. Ale občas jí přeskočilo v hlavě jako každému tělocvikáři a chtěla nás zabít. S gymnastikou už to tak horké nebylo (možná proto, že jsem první dva roky tak nějak zatahovala tělocvik, mávajíc vítězoslavně uvolněním z ortopedie), ale nešlo mi téměř všechno. Vrhy koulí byly u mě stejné, jako hody. Dokonalá nesynchronizace těla a koule, kdy se buď dobře natáčel trup anebo dobře házela ruka, dohromady to ale nešlo. Naštěstí jsme často hráli volejbal, což sice nebyla vybíjená, ale při troše představivosti... Gymplácký tělocvik mi přinesl jednu dovednost, kterou sice netuším, kdy a kde využiju, ale jsem na ní nesmírně pyšná - přeskočím kozu. Tehdy jsem se tak podívala po ostatních s triumfálním úsměvem, až to dělalo dojem, že jsem přeskočila koně postaveného na švédské bedně... No, byly holky, co kozu nedaly. Nebyla jsem nejhorší. Po x letech tělocviku.

Teď, když už nemám žádné povinné juchání kolem hřiště, nemusím se starat o to, jak zvládnu zpocená vydržet 9 hodin ve škole, tomu začínám pomalu přicházet na chuť. Ovšem ne nějakému ztřeštěnému točení na hrazdě. Párkrát do týdne sem tam něco zvednu na nohy, ruce, občas se zadaří i to břicho. Však já těm svalnatejm pozadím a pekáčům buchet ještě ukážu. Pokud mi teda nedojde protein, nebudou mě bolet záda anebo si nedám radši čokoládu s vínem, však to znáte...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší