Tři kočky v bytě - nevyspíš se jistě

"Dneska bych se fakt rád vyspal, celej tejden vstávám brzo, takže mám deficit..." magická věta se vznášela mezi mnou a přítelem, který ji vykřnul téměř jako nesplnitelné přání z dosti pádného důvodu. Pohledy nám téměř současně padly na tři klidně oddechující klubíčka, ehm, spíše pěkně velká klubka.

"Já vstávám ještě dřív," pokrčila jsem rameny a šla provést potřebná opatření. Připadám si vždycky jako vůdce kmene, který je zodpovědný za správný a bezpečný chod domácnosti, tedy za předpokladu, že není doma náčelník, naše drahá mamka. Větračky zavřené. Špajz, kde se dobře blinká do brambor nebo schazují sklenice drahého medu, je zavřený též. Granule doplněny, dá se to poznat i podle charakteristického odéru rybiny, který z nich vzlíná. Záchody vyčištěné. Žaluzie povytažené, aby si Šmahel nemohl hrát o půlnoci svou skladbu "óda na žaluzie". Závěs zatažený, aby se zabránilo zbytečnému skákání na okno. Svíčka zhasnutá. Nic nebrání v dokonalém spánku.

"Všechno je připravené," lezu tiše do postele, opatrně nadzvedávám peřinu, která je na konci přišpendlená klidně oddechující Šimlou. Její probuzení by mělo za následek uražený odchod k misce s granulemi, tím pádem by se vzbudil Šmahel, který musí vždycky jíst se svou maminkou a s tím souvisí i probuzení Barnabáše, protože jako samozvaný kočičí boss nemůže spát, když zbytek osazenstva má půlnoční sváču. Nemluvě o již zmíněné rybině táhnoucí se z granulí, která se ještě víc rozvíří, když někdo z miláčků začne jíst. Jednoduše... probuzení jedné kočky znamená probuzení automaticky všech. Tuhle řetězovou reakci nechtěl spustit ani jeden z nás.

Je ticho, tma a já, stejně jako přítel, propadám opět té samé naivitě a totiž představě, že se třeba dnes opravdu vyspíme nepřerušovaně. Propadám se pomalu do říše spánku, když cítím, že se matrace zhoupla a s tichým žuchnutím Šimla přistála na zemi. Čas na svačinu. Vím, že svačí ona, protože díky absenci zubů granule nekouše. Jak už jsem řekla, řetězovou reakcí s trochu hlasitějším žuchnutím seskočí i Šmahel a jde jíst taky. To už se navyšují decibely, granule chrastí, zvuk se dá připodobnit halasu zpola zaplněné závodní jídelny. Nehnutě ležím a čekám, až skončí, na pach rybiny brzy přivykám.

Barnabáš skáče dolů z postele taky, odchází jíst, naštěstí ze své misky v obýváku. Na chvíli se opět rozhostí ticho. Usínám...

Jak už to po jídle bývá, ozve se nutkání dojít si na záchod. Po dvaceti minutách spánku tedy opět procitám a slyším hrabání v záchodu, bohužel nešťastně umístěném v pokoji. Jako těžký alergik moc nezvládám víření steliva. Po chvíli mnou otřásá záchvat kýchání. To už vstává i přítel. Chlácholivě mi podává kapesníky. Utírám si uslzené oči. Po čtvrt hodině jsem schopna opět ulehnout.

"Dobrou..." slyším vedle sebe. Trpce se ušklíbnu. Vybral sis kočičí mámu, těm se dobrou noc nedává, hořce si pomyslím sama pro sebe. A bohužel mám pravdu. Zatímco se vedle mě ozývá skoro váhavé oddechování značíčí lehký spánek, já přemýšlím, co uslyším za chvíli. Nakonec ale podléhám spánku. Abych po dvou hodinách vyletěla z postele, protože slyším řev z obýváku. Přítel vedle mě úpí a přes hlavu má polštář.  

"Půjdou všichni do buřtů..." slyším mumlání do polštáře. Mířím do obýváku tak rychle, jak mi to jen rozespalost dovoluje. Rozsvítím najednou všechna světla, abych je překvapila. Působí to stejně, jako bych řekla "štronzo". Upírají se na mě tři páry rozespalých a dotčených očí.

"Co je, sakra?!" přísně sjedu každého pohledem. Šimla spí stočená v košíku. Barnabáš spí na lavici. Šmahel nechápe, co ta divná osoba s divoce rozcuchanými vlasy a nebývale rozmrzelým pohledem dělá ve tři ráno v obýváku a ještě je všechny budí.

"Kdo z vás řval?" ptám se a následně položím otázku sama sobě, jestli se teď vážně pokouším zapřést konverzaci se třemi němými tvářemi. Usoudím, že se potřebuju vyspat, nejsem schopna racionálního uvažování a výchovy koček uprostřed noci. Ucedím krátkou výhružku týkající se vyhození všech čtyřnohých tvorů na balkon v případě nedodržování nočního klidu a odeberu se opět spát.

Brzy mě vzbudí tlak na nohách. Na moment mi bleskne hlavou myšlenka, že jsem ochrnula. Nemohu se pohnout. Občas se to stává, takových případů už bylo. Během minuty mnou projede bolest zaseknutých drápů, která mě vrátí do reality a mě dojde, že jsem posloužila jako odrazový můstek na okno, kam se Šmahel rozhodl vyskočit i přes zatažené závěsy. Nechám ho tam, má výhled ven, žaluzie jsou do půlky vytažené, uklidňuju se. Asi po půl hodině mě vzbudí škrábání na závěs. Šmahel nemůže najít otvor ven. Hlavou mi projíždí tupá bolest z nevyspalosti. Přítel vedle mě ztratil nervy. Popadne kocoura a bez jediného slova ho vykáže z pokoje, jako alfasamec mu ještě pohrozí tak, že se Šmahel dá na útěk, ovšem jen tak daleko, aby to jako útěk jen vypadalo.

Oba usínáme, tentokrát už zcela vyčerpaní. Ani jeden z nás naštěstí nemusí vstávat. Nicméně Šmahel je naučený v pět hodin ráno budit všechny dvounohé jakmile slyší zvonící budík. Tenotkrát ovšem nezvoní. Ale Šmahel nechce, abychom zaspali. Cítím jeho hlavičku otírající se o mou tvář a nemotorné tlapky, které přese mě lezou, aby totéž mohl udělat druhému dvounožci. Pohodlně se nakonec uvelebí mezi námi jakoby spasil celý svět. Otočím se. Upírají se na mě dvě oči podlité krví.

"Já se chtěl prostě jenom vyspat..." hlesne bez života přítel a unaveně pohladí Šmahela, protože v ranním slunci se nedá dělat nic jiného s tak roztomilým černým kocourkem. Na to přijde i Barnabáš, který jako pejsek vyskočí na postel, s bázlivou úctou obejde přítele, aby se mohl uhnízdit u mě a oslintat mi obličej...

"Nejhodnější je stejně Šimla, to je zlatá kočka," utrousí má polovička a zaměří svůj zrak na jedinou kočičí dámu v domácnosti, podivně se kroutící u záchoda.

"Jo, dokud nemá zácpu..." odvětím a jdu naší holčičce masírovat břicho, abych jí co nejvíc pomohla. Zdrceného přítelova výrazu si už nevšímám, stejně tak poznámky, že kdybychom měli psa, tohle by se určitě nestalo. Kočky jsou prostě kočky, o tom se vůbec nedá diskutovat...