"Dneska bych se fakt rád vyspal, celej tejden vstávám brzo, takže mám deficit..." magická věta se vznášela mezi mnou a přítelem, který ji vykřnul téměř jako nesplnitelné přání z dosti pádného důvodu. Pohledy nám téměř současně padly na tři klidně oddechující klubíčka, ehm, spíše pěkně velká klubka.

"Já vstávám ještě dřív," pokrčila jsem rameny a šla provést potřebná opatření. Připadám si vždycky jako vůdce kmene, který je zodpovědný za správný a bezpečný chod domácnosti, tedy za předpokladu, že není doma náčelník, naše drahá mamka. Větračky zavřené. Špajz, kde se dobře blinká do brambor nebo schazují sklenice drahého medu, je zavřený též. Granule doplněny, dá se to poznat i podle charakteristického odéru rybiny, který z nich vzlíná. Záchody vyčištěné. Žaluzie povytažené, aby si Šmahel nemohl hrát o půlnoci svou skladbu "óda na žaluzie". Závěs zatažený, aby se zabránilo zbytečnému skákání na okno. Svíčka zhasnutá. Nic nebrání v dokonalém spánku.

Tak si občas říkám, čím jsem si to zasloužila, že všechny chuťovky se během roku střádají pro mě na týden, kdy všichni odjedou na dovolenou a já zůstanu s naší kočičí smečkou doma sama. Pokud zrovna jíte, jíst přestaňte anebo nečtěte dál.
Tři dny jsem registrovala divný smrad ve špajzu. Nedá se tomu říct zápach. To byl prostě smrad. První den jen sotva znatelný. Myslela jsem, že pravděpodobně některé brambory odcházejí do věčných lovišť, ale vzhledem k tomu, že jsem od pěti ráno do sedmi večer mimo byt, neměla jsem náladu hledat "mrtvé" brambory. Šmahela, který jako temný stín obcházel dveře špajzu jsem taky moc nevnímala. Ostatně strká nos všude a hrabe se ve všem. Zavřela jsem dveře, aby ho nenapadlo hledat plesnivějící brambory za mě.