Kolem Vegetariánky se rozhodně nestrhl v našich knihkupectvích velký rozruch. Knize je už bezmála deset let, ale teprve v minulém roce se dočkala svého uznání, Man Bookerovy ceny a překladu z rozsypaného čaje do angličtiny. K nám se dostala přeložená do češtiny letos. Jak to, že do té doby nikdo neměl ani potuchy o jihokorejské autorce Han Kang? Mezi našimi čtenáři si získala lehce nadprůměrného hodnocení od skoro dvou set čtenářů. Byla by škoda, aby vůbec první přeložená próza této autorky upadla do zapomenutého knižního archivu, protože žádná jiná kniha vás neuvrhne do takových rozpaků, jako to zvládla tahle.

O Vegetariánce jsem se dozvěděla náhodou z Instagramu a možná bych ji také přešla jako další knihu, kterou si možná někdy přečtu, až nebudu mít zrovna po ruce žádnou lepší (tzn. pravděpodobně nikdy), kdybych jen sama nebyla vegetariánkou. Zařadila se proto čiště z mé zvědavosti do seznamu "chci si přečíst". A tam vytrvale čekala nějaký ten měsíc, dokud jsem nenavštívila jedno miniaturní knihkupectví s původním záměrem "jen se mrknu a půjdu" (samozřejmě o čtyři stovky chudší, jak jinak). Tak se mi dostala do rukou. Byla to jedna z knih, u kterých mě moc nezajímala anotace. Pustila jsem se rovnou do čtení a na malý moment měla dojem, že jsem otevřela vcelku humornou knihu.

Tak si občas říkám, čím jsem si to zasloužila, že všechny chuťovky se během roku střádají pro mě na týden, kdy všichni odjedou na dovolenou a já zůstanu s naší kočičí smečkou doma sama. Pokud zrovna jíte, jíst přestaňte anebo nečtěte dál.
Tři dny jsem registrovala divný smrad ve špajzu. Nedá se tomu říct zápach. To byl prostě smrad. První den jen sotva znatelný. Myslela jsem, že pravděpodobně některé brambory odcházejí do věčných lovišť, ale vzhledem k tomu, že jsem od pěti ráno do sedmi večer mimo byt, neměla jsem náladu hledat "mrtvé" brambory. Šmahela, který jako temný stín obcházel dveře špajzu jsem taky moc nevnímala. Ostatně strká nos všude a hrabe se ve všem. Zavřela jsem dveře, aby ho nenapadlo hledat plesnivějící brambory za mě.